Asi nejsem první a bohužel ani poslední, kdo svěřil šnečka do rukou malého dítěte. Ulittku jsem darovala sedmiletému Martínkovi. Martínek samozřejmě jásal, že jako sestra jsem nejlepší na světě a že se bude o zvířátko starat. A jak dlouho mu to vydrželo?

Každou chvíli jsem Martinovi dala kus okurky pro šneka a kupovala nové sépiové kosti atd... Připomínala jsem, že má Ulittce porosit terárium a Martin? Nic! Dva měsíce neměla Ulittka kapku vody a všechny sépiové kosti(3) jsem našla pod martínovou postelí.

Ulittka byla na pokraji smrti. Když se mi ji podařilo probrat, zjistila jsem, že má tak slabou nohu, že ani nevyšplhá po stěně terárka.

Následoval tvrdý režim léčení. Každý den koupel v heřmánkovém odvaru, kapesníčky místo podestýlky, mletý vápník byl posypaný po celé délce terária. Jídlo jsem Ulittce nosila pod nos. 

Když jsem Martinovi přišla říct, že to s Ulittkou nevypadá na více jak dva týdny života, víte co udělal? Usmál se a řekl: "Nojo... Hmm...Tak já za to že jo nemůžu, no..." Tak co dělat? Ulittka dostávala toto "léčení" ještě ty dva týdny,které jsem předpovídala na její poslední...

Začalo se to s ní ale hodně lepšit. Po těch dvou týdnech sem ji přestala koupat každý den a po pár dnech jsem ji dala do terárka k Dobbymu. Ten sice nevypadal, že by byl nadšený, že se musí dělit o jídlo, ale to je mi osobně jedno...X-P

Ulittka je dnes téměř zdravá a dnes jsem ji musela sundavat ze stropu terária, abych mohla šnečky vůbec nakrmit.

Proč to sem dávám? Abych dala alespoň malou naději všem, kterým šnek onemocněl a zřejmě umře.