Malá Luna se probudila u potůčku. Bylo hezky teplo a palouček voněl jarem. Luna se rozhodla, že zjistí, jak vlastně vypadá. Doplazila se k potůčku a ve vodě viděla svůj odraz. Byla malá ani ne centimetr, měla úplně bílé tělíčko i ulitku. Jen maličká očička měla černá.

Doplazila se doprostřed louky a stejně jako včera se začala rozhlížet. Kolem ní byla vysoká tráva. V pravo tekl potůček a končil někde v lese, v levo byla samá tráva a několik kamenů. Rostli tu keříky, květiny a příroda poskytovala obyvatelům paloučku dostatek potravy a úkrytů.  Luna se vydala hledat něco živého. Vrátila se tedy k potoku a přelezla na druhý konec po spadlém kmeni. Ocitla se na prahu lesa. V slunečním světle se smítka prachu třpytila jako kousíčky zlata. Na Lunu bylo ale v lese moc těch obrovských zeleno-hnědých věcí-stromů. Byli až moc veliké. Popolezla o pár centimetrů, ale hned jak vztoupila do lesa, cukla leknutím tykadýlky, protože ji píchl kus jehličí. "Co vyvádíš, prcku?"Zeptal se jí někdo. Luna otočila hlavu a spatřila dva malé zajíčky. "Kdo jsi? Ty jsi šnek, že jo? Jak se jmenuješ?"Pokračoval jeden ze zajíců. "Jsem Luna. A kdo jste vy?"Ptala se malá šnečí holčička. "Já jsem Kulich..." řekl zajíc, "... A tohle je Kikinka. Bydlíme tady. Jestli chceš, provedeme tě. Asi to tu moc neznáš." Lua souhlasila, vlezla jednomu z králíků na záda a ten se vydal směrem k potoku. "Tady je potok. Když půjdeš po proudu asi tak... nám s Kiki to trvá tak tři minuty... takže  když půjdeš po proudu, najdeš takovou krásnou zátoku. Ale to je jedno. Teď ti ukážu, kde rostou jahody, jo?" řekl Kulich a dovezl Lunu o kus dál, kde rostly lesní jahody.

Prohlídka trvala půl hodinku a nakonec nabídl Kulich Luně úkryt pod kamenem. Ta to samozřejmě přijala. "A to jsem tady jediný šnek?"Zpetala se Kulicha. Ten se podíval na Kikinu a pak do země. Kulich byl totiž ten králík, který omylem přivedl lišku na palouček a rozdupal vajíčka. Po chvíli přemýšlení odpověděl: "No... jo, myslím, že jsi." "Musím mít nějaké rodiče, ne?"Namítla Luna. "Ano, ale tady mají i stromy uši a mezi stromy se šušká, že tvé rudiče viděli mrtvé na silnici."Odvěti Kulich. V tu chvíli se do hovoru vložila Kikina: "Kulichu! Nestresuj to malé dítě!" Potom se obrátila na Lunu: "Neboj se, zlatíčko. Šneci se navzájem podobají jeden druhému. Tedy ještě jsem neviděla bílého šnečka, ale alespoň jsi originál. Ti šneci na silnici vůbec nemuseli být tvoji rodiče." "A co je to ta silnice?"Zeptala se Luna. "Na silnici jezdí takový velicí... obři. A ti obři zabíjí zvířata. Ale to ti tady nemůžu vykládat, maličká. Víš co? Zítra se vydám k silnici a zjistím, co je to za šneky, kteří tam leží, co na to říkáš?" "Bylo by to od tebe hezké, děkuji."řekla Luna. "Teď tě vezmeme tam k tomu kameni a ráno se tam setkáme, ano?"Řekl Kulich a vysadil Lunu u kamene, který byl pro malinkou šnečici jako stvořený-byl bílý, jako její ulitka.