Luna ležela pod kamenem, kde bylo vlhko a chladněji než jinde na paloučku. Cvrčci cvrkali jako o život a les šuměl. Jen zvířata uměla v tom tichém šumění a šustění rozpoznat skrytý vzkaz, který stromy, rostliny, voda a vítr předávají už tak moc dlouho. Předávají ho už skoro týden. Ten vzkaz se nedá popsat slovy, ale kdyby se o to někdo pokusil, znělo by to asi takhle: "Uteč...Voda...Moc vody...Déšť...Uteč..." Kulich s Kikinou a dvěma dalšími králíky se choulili v noře a tiše naslouchali té řeči přírody. Les byl prázdný, všechna zvířata až na veverky, králíky Kulicha, Kikinu, Bobka a Lupucha, Lunu a některý hmyz, utekla pryč. Mravenci si zalezli do mravenišť, veverky udělaly menší zásobu ořechů. "Musíme varovat Lunu! Je malá, nemá ještě ten instinkt. Musí utéct!"Pošeptal Kulich Kikině. "Nevím, Kulíšku, jak uteče. My ji vzít nemůžeme, vždyď by nevydržela sedět na našich zádech takovou dobu bez vody a jídla, nemyslíš?"Mínila Kikina. "Každopádně..."řekl Kulch, "... každopádně ji varujeme."

Ještě téhož rána vyběhl Kulich z nory, aby zistil, zda již Luna nespí. Malá šnečí holčička ale spinkala. Kulich ji šťouchl čumáčkem do zad. Luna se probrala."Luno! Je tu nebezpečí, msíš pryč! Nemůžeme tě s statními zajíci vzít.Rychle musíš zmizet a to co nejrychleji! Bude to tu za dva, nebo tři dny."Varoval ji. "Jak to? Já... odejdu, ale dostaň mě alespoň někam za palouček, prosím!"Žadonila Luna. Kulich ji tedy vzal na záda a doběhl s ní až na okraj paloučku. Luna poděkovala a vyrazila na cestu. Na Kulichovu radu se vydala přímo za sluncem.