Bylo pozdě večer, když Luna dorazila k vysokému stromu. Už nebyla na tom hekém a bezpečném paloučku, ale někde kus od farmy se stájemi a poblíž pole. Podle toho, co Kulich říkal, se má dostat co nejdál, přinejhorším alespoň někam k vesnici, ale to moc nedoporučoval. Tvrdil, že si má najít nějaký kopec co nejdál od paloučku a tam počkat, dokud nebude končit další jaro. Moc rad jí ale dát nemohl, protože byl přeci jen králík.

Luna si vylezla na pařez a usla.

Probudilo ji skřehotání ptáků. Rozhlédla se a zjistila, že celá krajina kolem ní je naprosto vodorovná, jen tu a tam se krčí keř, strom, nebo domek.  Žádný kopec nebyl na dohled. Tu si vzpomněla, že jí Kiina slíbila, podívat se na silnici, jestli tam opravdu leží její rodiče. Zaplavil ji smutek, jednak proto, že ti šneci na silnici mohou ýt její rodiče, jednak, že už se to nedozví.

Vydala se tedy na cestu přímo za sluncem. Dostala trochu hlad, bylo jí zvláštně. Měla pocit, že se svět obrátil, že teď má spát a ne chodit a že má zůstat na místě, neposlouchat zajíce, musí jít a nebo nemusí? Cítila zvláštní sucho nejen v krku, ale i po těle, neplazilo se jí snadno, všude bylo sucho a ona už den nepila. Půda byla ztvrdlá a voda se do ní tak snadno nevsakovala a Luna brzy našla trochu vlhkého bahna. Okamžitě do něj vlezla a užívala si o, když najednou něco uslišela: :Chr, chro, chr, čvacht, dup, dupy, dupy, chrocht, kví, chrocht, dupy, dupy, čvacht..." K Luně se přihnala dvě divoká prasata a začala se rochnit v bahně. Luna vycítila, že představují nebezpečí, že na sebe nesmí upozornit, jinak ji sežerou, Zalezla do ulity a čekala. Něco do ní strčilo. "Všimli si mě!" pomyslela si a zatlačila se ještě pevněji do ulity. Prasata ale po hodině rochnění, žraní rostlin a drbání se o kmeny stromů, odešla. Luna vylezla z uity a byla ráda, že jsou pryč.

Vydala se znovu na cestu. Aci za patnáct minut si všimla někoho, jí podobného. Byl to starý šnek. Připlazila se k němu. Bylo zřejmé, že se nemůže pohnout. "Pomoc...vodu...prosím..."Zašeptal. "Kdo jste?"Zeptala se Luna. "Jsem... jsem...Eliot...Kde se tu... bereš?" "Jmenuji se Luna. Počkejte tady, já vám přinesu trochu vody, ale bude to nějakou chvíli trvat."Řekla Luna a doplazila se zpět k bahnu. Vyšplhala se na jeden z keříků, uhlohala list, slezla dolů a do listu jako do mističky nabrala několik kapek vody. Potom chytila list do pusy, ale zjistila, že se nemůže plazit do zadu, tak tlačila list před sebou.

Doplazila se ke starému Eliotovi a strčila mu lísteček s vodou k ústům. Šnek pil, pil a pil, snědl trochu z lístečku a potom položil hlavu na zem. "Co se vám stalo, Eliote?"Zajímala se Luna. "S kamarády... S Dobbym a Ulittkou... jsme byli... šli jsme... pryč..." "S Dobbym a Ulittklu? Co je s nimi? To jsou moji rodiče, zajíc mi to řekl!"Vykřikla Luna. "Opravdu...? Já... já jsem... je viděla, plazit se pryč, nezemřeli, jak se povídá...... Oni říkali... něco o vajíčkách... Oni... tvoji rodiče... chtěli, aby jejich děti... došly na... na kopec..." "Jaký kopec?" "Tam... Když půjdeš..." Eliot se zastavil uprostřed věty, nekolikrát sebou cukl a pak zavřel oči. Luna poznala, že ještě dýchá a rozhodla se, že se o něj postará.